25.7.2025 - Nejstarší trojčata v kraji slaví sedmdesát. Jejich narození zaskočilo i lékaře

Obrovský šok pro rodiče i překvapení pro zkušené porodníky. Psal se rok 1955, když se v bohumínské nemocnici vůbec poprvé od jejího založení v roce 1928 narodila trojčata. Eva, Jiřina a Miluše právě oslavily sedmdesát let. I když každá z nich žije jinde, všechny zůstaly věrné rázovitému regionu.

Manželé Špilovi ze Zbytků, které jsou součástí Dolní Lutyně na Karvinsku, vychovávali v polovině padesátých let minulého století dva chlapce, téměř dospělého Milana a jedenáctiletého Zdeňka. Vzhledem k tehdejším zvyklostem, kdy lidé v jejich věku už běžně očekávali první vnoučata, s dalším potomkem rozhodně nepočítali. A už vůbec ne se třemi najednou.

„Maminka dlouho nevěděla, že je těhotná. Bylo jí devětatřicet, říkali jí, že je v přechodu,“ popisuje Jiřina Adamčiková, prostřední z trojčat. Následně si prý vyslechla podezření na nádorové onemocnění. „Trápila se a plakala. Až obvodní doktor jí po vyšetření řekl, co brečíš, ty máš nádor, ale živý. Jsi těhotná,“ vypráví.

Do poslední chvíle však nikdo netušil, že se tohle těhotenství zapíše do dějin porodnictví na Ostravsku. „Tehdy ještě nebyl ultrazvuk. Maminka začala rodit o něco dříve. Když jako první přišla na svět Eva, byli na porodním sále udivení, že je hrozně malá. Nevážila ani dva kilogramy. Jenže pak se začala tlačit druhá hlava, to jsem byla já. A když řekli mamince, že je tam ještě třetí, tak málem zkolabovala,“ líčí paní Jiřina s tím, že se k porodu seběhli všichni lékaři i sestry.

Zpráva o trojčatech pořádně zaskočila i otce rodiny. „Tehdy byl telefon jen v místním obchodě, tak se tam tatínek vydal, aby zavolal do porodnice. Tam mu řekli, že se mu narodily tři holčičky. Vrátil se v šoku domů a naše teta mu říká, to jsi určitě popletl, to není možné. Sedl na kolo, jel do obchodu znova a telefonoval podruhé, aby se ujistil, že to je pravda,“ usmívá se Jiřina. Přesvědčit se na vlastní oči ale mohl až po nějaké době. Trojčata musela být kvůli nízké porodní váze převezena do inkubátorů do Ostravy, bohumínská nemocnice tehdy disponovala pouze jedním přístrojem tohoto typu.

Zatímco dnes by neobvyklá událost znamenala mediální zájem a podporu lidí, tehdy se rodina musela až na výjimky spolehnout na své vlastní síly. „Tatínek pracoval v bohumínských železárnách, ty mu darovaly podlahové desky, aby nám mohl dodělat dětský pokoj. Na obci nechali vyrobit kočárek pro trojčata. Ale jinak nám nikdo nic nevěnoval. Neměly jsme ani babičku a dědečka, maminka na to byla sama. Zdravotní sestru na výpomoc nám na místním výboru neschválili. Pomáhala jí jen naše teta,“ vzpomíná.

Postarat se o pět dětí znamenalo pro hlavu rodiny obrovskou zodpovědnost. Po práci ještě chodil na vedlejší výdělky, takže se domů vracel až pozdě večer. „Náš tatínek byl strašně hodný, on nepil, nekouřil, nikdy na nás nevztáhl ruku. Byl zlatý člověk,“ vypráví Jiřina.

Skromné dětství dalo trojčatům skvělou výbavu do života. „Naučily jsme se dělit. Dnes každé dítě dostane sáček bonbonů. No a my jsme dostaly jeden a musely jsme si každá spravedlivě napočítat bonbony. A když nějaký zbyl navíc, tak jsme ho daly mamince. Tohle jsem naučila i své děti,“ svěřuje se s tím, že sestry nechodily do tanečních, ani nejezdily na lyžařské výcviky. „Maminka si nemohla dovolit koupit nám troje drahé šaty a troje boty, nebo nákladné vybavení na hory. Ale na letní tábory jsme jezdily, to bylo výhodně přes železárny,“ doplňuje.

V padesátých letech nebylo zdaleka samozřejmé sehnat troje stejné oblečení. Otec trojčat proto musel jezdit až do Ostravy, kde v obchodním domě sháněl totožné kabátky, botičky nebo šatičky. „Zpočátku se na něj dívali hrozně zle, proč chce troje stejné věci. Nechtěli mu to prodat, dokud nepřinese potvrzení, že má opravdu tři holky,“ přibližuje tehdejší poměry Jiřina.

Teprve poté, co si požadované lejstro sehnal a doplnil jej společnou fotografií dcer, přístup se změnil. Jedna z prodavaček mu pak oblečení dokonce odkládala bokem. „On si přál, abychom chodily stejně odívané. My jsme to nesnášely. A musely jsme to vydržet až do deváté třídy,“ dodává s úsměvem.

Cesty trojčat se částečně rozešly po absolvování devítiletky. „Miluška přesídlila do Karviné, vyučila se tam prodavačkou pro drogerii a žije tam dodnes. Já a Eva jsme odešly na internát do Jaroměře, kde jsme se měly vyučit práci v textilním průmyslu. V sousedních Dětmarovicích se měla stavět továrna na výrobu oděvů, jenže místo ní postavili elektrárnu. Z internátu jsme proto po roce odešly a vrátily jsme se domů,“ poznamenává Jiřina. Ona v Dolní Lutyni zůstala dodnes, nejstarší z trojčat Eva bydlí v Hlučíně na Opavsku.

Bratři ani rodiče už nežijí. Právě jejich odchod trojčata ještě víc semkl, mají svou chatovací skupinu a píší si v ní každý den. Kromě pravidelných návštěv letos navíc plánují také společný wellness pobyt, kterým chtějí oslavit své životní jubileum.