14.10.2025 - Žena zdolala himalájskou Horu duchů. Jako teprve druhá Češka v historii
Zdroj: denik.cz
Autor: Jana Končítková
Je osmou nejvyšší horou světa a v překladu se nazývá „Hora duchů“. Řeč je o 8163 metrů vysoké Manáslu, která se nachází v centrální části nepálského Himaláje. Letos 23. září na její vrchol vystoupala Alžběta Rott, a to jako druhá Češka v historii.
„Hory se nepokořují. Hory pokořují nás. Na vrcholu ti hora maximálně dovolí se na pomíjivý okamžik podívat kolem sebe a v ideálním případě se bezpečně vrátit domů,“ upozorňuje čtyřiatřicetiletá Alžběta Rott, která přírodu miluje „odjakživa“. „Na horách nehledám rekordy, ani dokonalé selfie. Jde mi o to zažít pocit svobody, načerpat energii a najít vnitřní klid,“ dodává.
Z maturitního výletu se spolužáky do Alp, první zkušenosti se skutečnými horami, se časem stal životní koníček. „Přišlo to postupně. Z Beskyd jsem se podívala do Alp, z Alp do And, loni jsem vyšla první sedmitisícovku. Každá expedice mě naučila něco nového. Jak se v horách chovat, jak funguje logistika a co potřebujete k tomu, aby vám nebylo zima. Protože mně je pořád zima,“ usmívá se.
Na výstup do nadmořské výšky osmi tisíc metrů se lezkyně začala intenzivně připravovat půl roku předem. „Běhala jsem dlouhé tratě v kopcích, pětadvacet kilometrů a více. K tomu sprinty, stovky hodin v posilovně, tuny zvednutého železa. A na poslední měsíc jsem měla půjčený hypoxický stan, ve kterém jsem spala. Doma jsem měla rotoped, který byl připojený na kyslíkovou masku, takže jsem v paneláku jezdila v simulovaných šesti tisících metrech,“ popisuje.
„Oblíbená fáze? Dělání si zásob“
Žena dbá na zdravou životosprávu. Před výpravou však potřebovala nabrat na váze, takže se v jejím jídelníčku objevily i položky, které běžně nejí, třeba brambůrky. „Měsíc předem jsem se snažila přibrat. To byla moje oblíbená fáze, dělání si zásob. Chtěla jsem, aby mé tělo mělo z čeho brát. Během expedice jsem zhubla asi sedm kilo,“ podotýká.
Trek do základního tábora trval asi týden. „Je v něm spousta lidí z celého světa, stovky stanů, generátory,“ vypráví s tím, že ji doprovázel manžel. „Strávil tam se mnou nějaký čas, abych nebyla úplně sama. Podporoval mne i při přípravě. Byly dny, kdy jsem se vracela z posilovny úplně vyčerpaná, nemohla jsem se pohnout, a on vstal a připravil mi večeři. Na tom, že jsem to zvládla, má lví podíl,“ oceňuje.
Na vrchol Manáslu vystoupala Alžběta Rott se šerpou Ang Gelu. „Znali jsme se z loňska z výstupu na sedmitisícový Himlung. On je od pohledu dobrý člověk, který nenechá druhého ve štychu. Kryl mi celou dobu záda. Důvěra je důležitá, přece jen jde potenciálně o přežití. Ale v konečném důsledku se člověk stejně musí spolehnout sám na sebe,“ zmiňuje.
„Ego muselo jít stranou“
Cesta na vrchol trvala lezkyni pět dnů. Předcházely jí dva aklimatizační výstupy do vyšších táborů a zpět, aby si organismus přivykl na nedostatek kyslíku. Ve finální fázi byla na nohách nepřetržitě jednadvacet hodin.
Plán dojít na vrchol bez kyslíkové masky přehodnotila. „V 7 700 metrech se objevily příznaky výškové nemoci. Začala jsem zvracet, bylo jasné, že ego musí jít stranou. Věděla jsem, že pokud se chci podívat na vrchol, tak si kyslík musím dát,“ vzpomíná. Soustředila se na jednoduché pravidlo - cílem byl jeden další krok.
Vrchol Manáslu ji přijal jen na okamžik. „Byla jsem tam doslova minutu. Je pod vámi kilometrová díra na všechny strany, není to příjemný pocit. A já navíc vůbec nic neviděla. Jak jsem měla tu kyslíkovou masku, tak se mi zamlžovaly dioptrické brýle a ještě se mi na nich udělala námraza. Možná na fotkách vypadám dojatě, ale já vlastně znám výhled z osmitisícovky jen z YouTube,“ směje se Alžběta Rott.
Pocit štěstí, euforie a úlevy se u ní dostavil až po návratu do třetího výškového tábora. „Klekla jsem si na kolena a rozplakala se,“ přiznává.
Po celou dobu expedice měla štěstí na podmínky. „Během celého výstupu jsme měli nádherné počasí a i na vrcholu bylo bezvětří a svítilo sluníčko. Místo toho, abych mrzla, s čímž většinou bojuju, tak naopak bylo absolutní spalující horko. Cítila jsem se jak na pláži. Tekly ze mě potoky potu a jediné, co mi chybělo, byl koktejl s deštníčkem,“ žertuje.
A přidává nezapomenutelnou historku: „Řekla bych, že je to doživotní trauma. Jde o záchodovou situaci. Poslední výškový tábor byl umístěn na takovém plácku, kde bylo asi třicet stanů, tedy asi padesát až šedesát lidí. A protože bylo krásně, tak všichni seděli venku a koukali na ten vrchol. Jenže v té trajektorii výhledu byl záchod, respektive díra v zemi. Takže všichni vidí, co tam děláte. Já vím, že to k horám patří, ale padesátihlavé publikum jsem ještě neměla.“
Na vrcholu Manáslu stanula Alžběta Rott jako druhá Češka v historii. První byla v roce 2006 Zuzana Hofmannová. Od jejího úspěšného pokusu se trasa výstupu změnila a vede na odlišný bod hřebene, který je o několik metrů vyšší než původní vrchol. Žena však své předchůdkyni prvenství v žádném případě neupírá a s nadhledem dodává, že je „hrdá druhá Češka“ a zároveň „první člověk z Bohumína, který kdy dosáhl osmitisícovky“.
Ačkoliv ji vysokoškolská studia zavedla do Prahy, kde zůstala, vdala se a už patnáct let spokojeně žije, do Bohumína se pravidelně vrací. „Jezdím sem jednou měsíčně za rodinou a přáteli. Rodiče, bratr i prarodiče se o mě nesmírně bojí a jsou vždy rádi, když se z hor v pořádku vrátím,“ říká.
Na otázku, co bude dál, odpovídá: „Mým nesplněným snem zůstává vylézt na osmitisícovku bez kyslíku. Ráda bych to zkusila znova. Ale aktuálně si připadám trochu jako zombík, jsem hrozně unavená. Takže si dám na chvíli pauzu. Maximálně vylezu na nějaký kopec, kde bude nahoře kafe.“